V květnu jsme byli svědky půtky, která se strhla mezi vládními stranami kvůli odvolání ministra Babiše. Jeho důvodem byly nejasnosti kolem Babišových korunových dluhopisů a podezření, že ponoukal „své“ novináře k psaní proti politickým oponentům.
Svou neblahou roli zde sehrál i prezident. Když naznačil, že odvolání Babiše nepřijme, premiér velmi překvapivě podal demisi celé vlády. Pak ale prezident udělal politickou chybu, kdy se nechal zaslepit pomstychtivostí a místo přijetí demise přichystal pro premiéra ponižující představení. To vedlo premiéra ke stažení demise a k návrhu odvolat jen Babiše.
S odstupem času vidíme, co tato přetahovaná komu přinesla. Miloš Zeman ztratil, když se ukázalo, že ve své zášti nedokáže moderovat situaci. A ponížením premiéra se mu snížila opora v ČSSD, která se více semkla kolem svého předsedy. Krize také odhalila silné pouto mezi Zemanem a Babišem. To paradoxně víc nahrává Babišovi, který prezidenta drží v šachu hrozbou, že ANO postaví vlastního prezidentského kandidáta, což by Zemana oslabilo.
Andrej Babiš v krizi prohrál bitvu, ale ne válku. Sice opustil post ministra financí, ale zároveň se mu uvolnily ruce pro permanentní kampaň a s vervou se vrhl do akcí s voliči. Otázkou je, zda se po čase nezačne voličům zajídat, když ho bude všude plno jako řepky na polích. Pro ANO je situace, kdy předseda hnutí musí opustit vládu, ale zbytek jeho ministrů v ní působí dál, schizofrenní a pro jejich voliče nesrozumitelná. Preference ANO se zdají být neotřesitelné, avšak zkušenost říká, že průzkumy dlouhodobě favorizovaný vítěz nakonec tolik nezíská, protože část voličů si řekne, že má vítězství jisté, a dá hlas jinému.
V případě sociální demokracie a Bohuslava Sobotky se potvrdilo, že kdo krizi rozpoutá, tak nese i její náklady. Přestože se premiér projevil jako rozhodný politik a nenávist Miloše Zemana mu přihrála i nemalé sympatie veřejnosti, nepodařilo se mu je přetavit ve voličskou podporu pro ČSSD. Té průzkumy dál předpovídají kolem 10 %. Slábnoucí preference obnažily staré spory a řevnivost uvnitř ČSSD, což vyvrcholilo odstoupením Sobotky z postu předsedy a volebního lídra a rozdělením jeho funkcí mezi Lubomíra Zaorálka a Milana Chovance. Křečovité řešení ukazuje, že sociální demokraté promrhali politický kapitál této krize a zalekli se nízkého volebního výsledku. Přitom 10 % preferencí není málo. Kdo z ostatních to má?
KDU-ČSL se během krize chovala opatrně a snažila se situaci spíše mírnit než přilévat olej do ohně, což mohlo u části veřejnosti vzbudit sympatie. Rovněž v tomto období kulminovala jednání o koalici s hnutím Starostů. Jejím úskalím je podmínka překročit 10 % hlasů. Ukazuje se, že chování během koaliční krize straně moc hlasů nepřineslo, na druhé straně ani nijak dramaticky neztratila.
Poslední průzkumy ukazují, že společná koalice odrazuje spíše příznivce Starostů, a ne příznivce KDU-ČSL, jak někteří čekali. Řada průzkumů navíc ještě nové uskupení nepodchytila a pořád měří preference každému zvlášť. Nicméně média se už několik měsíců o koalici zajímají - na rozdíl třeba od ODS a jejich spojení se Soukromníky hazardního bosse Valenty. To médii pouze prošumělo a projevilo se jen tučnou finanční injekcí Valenty na účtu ODS. Úspěch koalice KDU-ČSL a STAN tak bude záležet na tom, zda její volební kampaň dokáže aktivizovat dostatečný počet příznivců.
Nejhorší věcí, kterou krize přinesla, je skokový nárůst nespokojenosti s politikou - a s tím spojená silná nechuť najít si cestu k volební urně. Utkat se s touto nechutí bude největší výzvou pro nadcházející volební kampaň.
Jan Málek
