Jan Matějů: Ekonomická závislost 21. století - dotace

Jan Matějů

Dotace jsou všudypřítomné: jdou z EU, z veřejných rozpočtů a státních fondů. Jen v ČR jimi ročně protečou stovky miliard. Rozmáhají se i tam, kde by ještě před 10 lety nikoho ani nenapadlo zavádět. Např. na tzv. neinvestičních dotacích se firmám v r. 2015 vyplatilo 39,14 miliardy, loni už 44,24 miliardy a letos to má být 49,31 miliardy. To vše ale má své stinné stránky, a ty začínají převažovat. 

Dotace pro podnikatele totiž mají podobný efekt jako doping pro sportovce: poskytují rychlé zlepšení pro uživatele, ale strmý pád po odeznění účinku nebo po odhalení.

Dále vyvolávají závislost příjemce na poskytovateli. Ta vzniká už před schválením dotace. Řada projektů totiž více odpovídá podmínkám dotace než skutečným potřebám uchazeče. Dále je do poslední chvíle napínavé, zda dotace bude přidělena. A ani když se projekt uskuteční a proplatí (což nebývá „jen tak“), nejistota příjemce nekončí. Následují často opakované kontroly, které mohou vést k vracení dotace či placení „mastných“ pokut.

Dotace jsou administrativně náročné u příjemce i u poskytovatele. Jejich zúřadováním se zabývá tisíce šikovných a kvalifikovaných lidí, kteří by se určitě efektivněji využili jinde.

Dotace také poskytují prostor pro neefektivitu a korupci. Jsou známy příklady rekonstrukcí sportovišť, kdy stejný projekt bez dotace nestál více než spoluúčast původního dotačního projektu. A ta spoluúčast byla třeba i poloviční! Kde pak takové dotace končí?

A také připomínám známou pravdu, že stát ani EU nemá žádné svoje peníze. Má pouze ty peníze, které vybere na daních a dalších odvodech. Aby mohla být vyplacena 1 Kč dotace, musí být nejprve vybráno nejméně 1,10 Kč na daních. A to je docela optimistický odhad.

Odvykací léčba

Právě z uvedených důvodů je podle mě nejvyšší čas začít s „odvykací dotační kůrou“. To znamená radikálně škrtat dotace, a to nejdříve ty poskytované vybraným podnikům, které je zvýhodňují vůči konkurenci. Pochopitelně jsou a budou obory, které si už bez dotací nedokážeme představit. A jejich radikální odstranění by způsobilo sociální otřesy – např. zemědělství nebo sociální služby.

Pokud je a bude všeobecná politická shoda některé obory dotovat, pak lepší způsob než přímé dotace jsou nepřímé finanční nástroje, které předpokládají větší aktivitu žadatele než jen umně sepsat projekt a „být ve správné době na správném místě“.

Konkrétně mám na mysli daňové úlevy investičních aktivit, záruky za bankovní úvěry, podpory exportních aktivit. Dobrým příkladem je Podpůrný rolnický a lesnický fond (PGRLF), který ručí za úvěry podnikatelů v zemědělství a lesnictví. Takto PGRLF podporuje vztah, který vznikl dohodou dvou odpovědných podnikatelů: zemědělce a banky.

U úvěru je méně pravděpodobné než u dotace, že banka půjčí na nepotřebnou „blbost“ nebo že investor předloží bance předražený projekt. Je vždycky lepší prověřit životaschopnost projektů reálným životem než míněním pár dotačních úředníků.

Zkrátka přímé dotace nám už přerůstají přes hlavu. Měly bychom s nimi začít šetřit. Kromě ekonomických nerovností by snad ubylo i veřejně sdílené přetvářky, kdy uchazeč i poskytovatel vědí, že žádost je lživá, ale tváří se, jako by to bylo v pořádku. Ubylo by kontrol i nejistot a firmy či obce by mohly systematičtěji plánovat a ne své záměry zbrkle měnit podle toho, zda bude vypsaný vytoužený dotační titul.

Ing. Jan Matějů, kandidát do sněmovních voleb za Pelhřimovsko

Kategorie