Jan Matějů: "Haló, tady předseda vlády…"

ilustrační snímek

Od politiků někdo neočekává nic, někdo si naopak myslí, že mohou zařídit vše na světě. Jde o poměrně široce rozšířené nepřiměřené očekávání. Bohužel k těmto nepřiměřeným očekáváním přispívají jak média, tak především ti vychytralejší politici.

Podle mě má politika především vytvářet prostor pro řešení problémů, případně regulovat vztahy. Přímé zásahy do problémů sice vypadají dobře, ale nic moc neřeší. Pár příkladů:

Andrej Babiš fatálně selhává ve vztahu k Zemanovi a premiérským kompetencím. Jeho marketéři cítí, že to není dobrý obraz, tak pošlou Babiše na tah Prahou. Při něm „najde“ nepoctivou směnárnu, okamžitě volá guvernéra ČNB, najde přeplněný koš, pošle mediální vzkaz primátorovi. A k tomu ještě jen tak mimochodem jedním telefonem odloží začátek opravy dálnice před Prahou - za pár milionů penále, jak se ukázalo.

Nebo se Jiří Čunek chlubíval, jak při cestách po svém kraji našel omezující dopravní značení bez zjevné příčiny. Usoudil, že je zapomenuté, tak zastavil, vyšel z auta a značky naházel do příkopu. A konečně Vladimir Putin si pravidelně „telefonuje“ se stařenkami z dálného Východu a osobně jim „zařizuje“ léky nebo uhlí. Přímo a hned.

Tyhle náležitě medializované akce vytvářejí povědomí, že právě toto je politika. Ale není! Pochopitelně čím nižší úroveň politiky, tím více se řeší operativní úkoly. Je ovšem velký omyl si myslet, že „báťuška car“ vyřeší kůrovce či sucho, až ho ta ošklivá opozice přestane obtěžovat nebo až se k problému proklestí houštinou neschopných úředníků.

Opozice může přesvědčovat, že by to, poučena z vlastních chyb, dělala jinak. A předkládat návrhy jako žalobu na prezidenta nebo návrh na ústavní ochranu vody a půdy. Někdy jsou dehonestovány jako prázdná gesta, ale bez výkonného aparátu, kterým disponuje vláda, je to maximum možného.

Na bramborové brigádě

V roce 1988 jsme jako studenti sbírali ručně brambory. Prakticky to vypadalo tak, že jsme vytvořili rojnici a vždy dva studenti proti sobě sbírali vyorané brambory. Mezi rojnicí jel traktor a košíky brambor k vleku odnášeli určení silnější kluci.

Bylo důležité, aby rojnice postupovala zhruba v linii traktoru, aby nikdo nebyl příliš vpředu nebo vzadu. Jinak se odnašeči naběhali a stejně nestíhali, vznikaly prostoje a výsledkem byl nižší celkový výkon. Starý učitel, přesvědčený komunista, problém řešil tím, že osobně zaklekl do brázdy a se slovy: „Dělejte, ať nás nekoupí kapitalisti“, těm pomalejším pomáhal sbírat. Pochopitelně když místo dvou sbírali tři, „dotáhnul“ je zpět k ostatním. Ale pomohlo to jen na chvíli. Navíc, když ostatní viděli, jak funguje tato „personální dotace“, tak za rojnicí zaostávalo více dvojic.

Už tenkrát tomu učitelovi jeden spolužák dobrácky radil, aby sám nesbíral, ale práci lépe zorganizoval. Stačilo by jinak poskládat dvojice. Učitel ale viděl příčinu v nedostatečném uvědomění některých studentů. Ten starý muž to nepochopil. Moderním jazykem: manažersky selhal.

A v politice je to podobné. Přímé zásahy sice vypadají hezky, ale zpravidla udělají více škody než užitku. Mnohem efektivnější je vytvářet prostor pro vlastní iniciativu lidí a hlídat rovné výchozí podmínky.

Útlum politiky vytváření prostoru a její nahrazení politikou dotací nastal zhruba od roku 1995, kdy se polistopadový režim dostal to prvních vážnějších problémů a Václav Klaus se lekl, že by mohl být odstaven od moci. Pak už se přístup přímých dotací a zásahů za Miloše Zemana a Vladimíra Špidly rozjel naplno. A dnes je systém přímých zásahů a dotací doveden k marketingové dokonalosti.

Důsledkem je ale pouze vzájemná nevraživost různých společenských skupin a celkové zaostávání. Náprava bude bolestivá, ale čím dříve začneme, tím lépe. Začněme třeba jinými nároky na politiky a politiku.

Jan Matějů, člen finančního výboru města Pelhřimova (KDU-ČSL)

 

Štítky
Kategorie